Zamyšlení nad naší kavárnou

Už v roce 2004, kdy jsme zakládali Zajíčka na koni, jsme si kladli otázku, co jednoho dne budou dělat naši malí klienti, kteří nikdy nenajdou pro sebe práci? Hlavně ti, co opravdu jsou nezaměstnatelní? Co s nimi bude za 10 let?
Nápad, co s tím (kavárna, kde budou pracovat) se rodil pomalu a ještě pomaleji zrál. V roce 2011 uzrál v pilotní projekt - hostování našich tzv. kavárníků (klientů s handicapem) v kavárně NA SKOK a později v galerii Café Louvre na Národní třídě.

Hostování bylo praktické, ušetřilo nám mnoho starostí s provozem vlastní kavárny. Ale přinášelo i mnoho obtíží. Někteří kavárníci nemohli hostovat, a to z mnoha různých důvodů. Projekt tak nebyl otevřený všem, ale podléhal někdy náročné a poměrně nespravedlivé selekci. To jsme si v Zajíčku uvědomovali všichni. Proto jsme začali v roce 2013 velice náruživě řešit možnost vlastní kavárny, v roce 2014 jsme získali prostory a požádali o stavební povolení a v záři 2015 jsme otevřeli díky skvělému sponzorovi vlastní kavárnu.

Polovinu nákladů na rekonstrukci a vybavení jsme dostali jako sponzorský dar, polovinu jsem si museli půjčit. (2.503.000,- je náš Damoklův meč nad hlavou)
Je zbytečné psát, jak těžká byla pro partu holek rekonstrukce :-) Nyní máme za sebou přes jeden rok provozu a první zkušenosti jsou tady. Černé na bílém...
Asi nikdo z nás si neuměl představit dvě věci, které přišly...

První: opravdu slovy nevyjádřitelnou a čísly nevyčíslitelnou radost naši klientů s handicapy z vlastního pracoviště, obrovský zájem o naše pracovní místa a vysokou míru integrace, kterou jsme schopni poskytnout... U některých a to i docela vážně handicapovaných osob, běžní hosté jen stěží poznají, že jsou našimi klienty... U těch, kdy handicap je tak velký, že nemohou být na place, stejně hledáme a nacházíme řešení a umožňujeme socializaci a integraci. Tím jsme zcela jedineční v ČR. Otevřeností našeho projektu absolutně všem.

Druhá: jak neskutečně těžké a téměř nemožné je provozovat kavárnu, která vytváří dojem, že je zcela normální kavárnou a přitom není... Úskalí, která s sebou nese zaměstnávání osob s handicapem jsou nezměrná. Asi nejtěžší je najít takový profesionální personál, který bude dělat dobře svou práci a při tom ctít práci a osobnost lidí s postižením. Provozní, obsluha i kuchaři. Takových je na trhu práce velmi málo. Najdete je a za chvíli je nemáte, protože práce u nás je skutečně těžká a oni odchází... Stále nová hledání... Nebo, napadlo nás snad  někdy před tím, že když člověk s handicapem pracuje na baru, jak těžké je to pro jeho okolí? A když svoji práci dělá moc rád a opravdu se snaží ji dělat dobře a svoji kavárnu miluje, že pak, když není v práci, tam přijde za svými známými a dá si ve "své kavárně"  mimo pracovní dobu pivo (je mu 18, je svéprávný, dát si jej často dokonce s vědomím dovolením rodičů prostě může a chce) že to dělá špatný dojem na hosty? Že tam naléváme postiženým? A jak těžce se taková situace řeší? Ale kam by asi tak jinam přece šel?
Situaci kavárny zhoršuje i fakt splácení půjčky, častá rozbíjení vybavení zaviněná klienty s handicapem. Dále nemožnost dát výpověď někomu z profi zaměstnanců právě v případě, že by to bylo vhodné, protože když se tento člověk opravdu snaží vyjít s postiženými a pak udělá botu nebo i dvě za sebou, tak stále pro něj velmi hovoří fakt jeho snahy a vztahu s těmi, pro něž je kavárna určena... s postiženými...

Radosti a starosti, co jsme netušili a co nás nyní obklopují a my se s nimi doslova o do písmene rveme

Poeta by mohl říct o našem projektu: jsou úskalí, která na nás číhají a my je fakt neznáme ani netušíme... Je to jako na kánojce na řece, když se opravdu znenadání objeví pod lodí ostrý veliký šutr a udělá do ní díru... máš to vědět, máš to předpokládat, máš bejt připravenej...NEJSI, a přece tě to nesmí potopit!!! a nás to nepotopí... Díry lepíme. I díky vám... 

Ze Zajíčkovy kavárny

Markéta Šulcová